Autor: Lucie Šilhová
Snažili jste se. Opravdu hodně. Možná i několik let. Ale už to nejde. Nároky na péči o blízkého nemocného v jednu chvíli přesáhnou vaše možnosti. Fyzické, psychické a nejspíš i profesionální. Jenže umístit člověka do domova se zvláštním režimem není jen tak. Není to jeho rozhodnutí, ale vaše. A to je na tom to nejtěžší.
Každý psycholog vám řekne, že kdo chce pomáhat, musí být sám při síle. A pak většinou použije paralelu s kyslíkovou maskou v letadle. Tam vám také před letem kladou na srdce, že bude-li nutné ji použít, nejdřív ji nasaďte sobě a pak teprve dětem nebo lidem, kteří to sami nezvládnou.
Ale ono se to hezky říká, dokud to sám člověk nezažije. Pečující sami bývají někdy překvapeni, kolik sil v sobě dokázali zmobilizovat, někdy dokonce až za hranicí svých schopností. A teď by najednou měli všechno vzdát, když se stav nemocného zhorší? Tak moment! Slovo „vzdát“ není na místě. Protože nejdůležitější, co si v tuhle chvíli musíte uvědomit, je to, že umístění blízkého do domova automaticky nevymaže dobu, po kterou jste mu byli ve dne v noci na blízku.
Rodinné konstelace
Že je to krok nesmírně těžký, nikdo nepochybuje. A víte proč? Protože jste to nejspíš vy, kdo musí rozhodnout za druhého. Pokud je ten druhý navíc rodič, situace je ještě složitější, protože v nás pořád zůstávají vzpomínky na dětství, kdy máma či táta byli nezpochybnitelnou autoritou.
O změněné dynamice vztahu mluvila i psycholožka Veronika Valentová v Alzheimer Café v dubnu: „Pečující se dostane do role rodiče, ale s pocitem, že se nemůže k rodiči chovat úplně stejně jako k dítěti.“ Navíc tady hrozí, že nemoc a blízkost rodiče akcentuje dávné křivdy, o nichž jsme si mysleli, že jsou jednou provždy uzavřené. Všechno se dá ale překonat, třeba s pomocí vnoučat, kteří už mají od svých prarodičů přece jen odstup. „Vnoučata nejsou tak urputná, ne tak svázaná strachem, dokážou lépe vnímat autoritu, protože nejsou tak vzdálena od dětství. Ještě mají v paměti, jak s nimi manipulovali rodiče čili jsou na to opatrní u svých prarodičů. Vnuci obecně slouží jako dobří mediátoři nebo jako kontrolka chování rodičů,“ objasňuje pozici dalších členů rodiny psycholožka.
Rodinné konstelace v péči o blízkého nemocného jsou vůbec zajímavá kapitola. Protože ať chceme, nebo ne, nemoc ovlivní nějakým způsobem každého člena společenství. Hodně znát je to například tehdy, pečuje-li nejvíc žena. Její partner se pak může cítit upozaděný, což může narušit vztah. Je to opravdu všechno velmi křehké a každý musí vložit do „banku“ část svého „jmění“. Někdo schopnost postarat se, někdo toleranci, někdo um jednat s úřady a tak podobně. V každé rodině právě nemoc jednoho z členů může odhalit, jaká role nám sluší a tudíž přísluší. Zajímavý rozhovor právě na tohle téma si můžete vyslechnout v záznamu z Alzheimer Café zde.
Vztek je v pořádku
Ať už si role v rodině nastavíte, jak uznáte za vhodné, vyvarujte se jedné věci – nehledejte ideální řešení, ale funkční řešení. Protože ideální není nic a jen byste ztráceli čas. A taky nervy. I to ale patří k životu. Nezlobte se proto na sebe, když pocítíte někdy vztek. Protože co je opakem vzteku? Apatie. A ta není dobrý parťák při péči. Možná vás vaše vlastní reakce, kdy lítost přejde ve vztek, překvapí, ale pochopte – vy se přece nezlobíte na svého blízkého nemocného. Vy se zlobíte – a právem – na celou tu situaci. Navíc, vztek je občas dobrý. Dokáže totiž mobilizovat síly, je to energizující emoce. A taky kontrolka. Pokud totiž přichází najednou až příliš často, je třeba si říci, aha, něco se děje, nejspíš mi docházejí síly.
Ale zpět na začátek, protože to není konec. Umístit blízkého do domova se zvláštním režimem neznamená, že přestáváte pečovat. Jenom to bude probíhat v trochu jiném režimu. Copak návštěvy, vycházky a pokud to půjde, tak i společně strávené víkendy, nejsou péče? Tak hlavu vzhůru a nezapomeňte, i vy máte svůj život. A jednoho dne se do něj budete chtít vrátit. Tak se snažte se od něj zcela neodstřihnout. Víte přece, co nám ukazují letušky na palubě…