Přechod seniora s demencí z domácí péče do zařízení

Mnoho pečujících se ptá, jak usnadnit blízkému s Alzheimerovou chorobou přechod do domova se zvláštním režimem. Listopadové Alzheimer Café proto bylo na téma Přechod z domácí péče do zařízení. Povídali jsme si s odborníky, kteří znají problematiku ze své dlouholeté praxe. Hostům radily sociální pracovnice Lucie Škarvadová z Domova Vlčí mák při ÚVN a Pavlína Tonarová z Domova Pod Kavčí skálou.

Co jsme si k náročnému tématu řekli během Alzheimer Café, jsme ještě doplnili o další užitečné informace.

Kdy začít řešit přesun blízkého s Alzheimerovou nemocí do zařízení

Rodinní pečující se často ptají, kdy je ten správný čas. Velmi často řeší přesun do zařízení až ve chvíli, kdy už oRodinní pečující se často ptají, kdy je ten správný čas. Velmi často řeší přesun do zařízení až ve chvíli, kdy už opravdu nemohou dál. Pak je to už ale dost složité. Odborníci doporučují vybrat vhodné domovy se zvláštním režimem a podat žádosti dříve, než rodina přestane péči o nemocného zvládat. Je dobré mít pojistku pro případ, že by se rodinný pečují psychicky zhroutil, nebo sám onemocněl a blízkého s demencí potřeboval někam umístit hned.

Ambulantní a pobytová služba jako přestupní stanice

Canisterapie v odlehčovací službě Centrum Seňorina

Rodinní pečující mohou před přesunem do zařízení s trvalým pobytem využívat ambulantní odlehčovací sociální službu. Blízkého ráno přivedou a odpoledne nebo večer ho zase vyzvednou a odvedou domů.

Využívat mohou také pobytovou odlehčovací sociální službu, například když se chystají jet na dovolenou nebo potřebují z jiného důvodu na delší dobu opustit domov (služební cesta, vyřizování na úřadech, podstoupení lékařského výkonu) a potřebují, aby o blízkého bylo náležitě postaráno.

Ambulantní i pobytovou odlehčovací službu poskytuje například Centrum Seňorina v srdci Prahy.

Využívání odlehčovací služby chrání rodinné pečující před syndromem vyhoření a oddaluje nutnost přesunout blízkého do domova se zvláštním režimem. Navíc si tu nemocný může postupně zvyknout na to, že někdy pobývá i jinde než doma a na přítomnost dalších seniorů, sociálních pracovnic a profesionálních pečujících.

Podle jakých kritérií vybírat domov se zvláštním režimem

Kvalitní zařízení, kde bude o člověka s Alzheimerovou nemocí nebo jiným typem demence dobře postaráno, by mělo:

  • Mít dobře proškolený personál, který dokáže správně jednat s lidmi se syndromem demence.
  • Mít dostatek personálu. V domově, kde je na jednoho vystresovaného pečujícího 30 klientů, nemůže být nikomu dobře.
  • Mít prostory přizpůsobené potřebám lidí se syndromem demence.
  • Být v dosahu rodiny a blízkých.
  • Umožnit potenciálnímu klientovi a jeho blízkým nahlédnout do pokoje, kuchyně, společenských prostor, zúčastnit se části aktivizačního programu.

Podání žádosti o přijetí do péče

Senior, který se o sebe sám nedokáže postarat, může trvale bydlet v klasickém domově pro seniory nebo v domově se zvláštním režimem. Seniorům s Alzheimerovou chorobou, vaskulární nebo stařeckou demencí jsou určeny domovy se zvláštním režimem. V běžném domově důchodců je syndrom demence překážkou pro přijetí. Ideální je jednolůžkový pokoj, ale to často není reálné.

Žádost je třeba poslat do více zařízení, aspoň tak do čtyřech, protože všude jsou dlouhé čekací lhůty. Do vybraných domovů je dobré zavolat a domluvit si schůzku. Ideální je, jít se všude podívat společně se seniorem, který má být do zařízení umístěn. Vhodné je podívat se i na průběh nějaké aktivizační činnosti, jako je canisterapie, kognitivní trénink, ergoterapie, muzikoterapie nebo kondiční cvičení.

Formulář s žádostí o přijetí do péče je většinou k dispozici na webových stránkách poskytovatele služby. Jednu část žádosti vyplňuje rodina a druhou ošetřující lékař.

Jak blízkého připravit na přesun do zařízení

Když už je podaná žádost, je třeba blízkého s demencí na přesun připravit. Aby se v zařízení po přestěhování cítil dobře. Pomáhá, když už domov dříve navštívil a seznámil se s personálem. Nemocný pak lépe zvládá strach z nového a neznámého.

Důležitá je úloha poskytovatele sociálních služeb. Jeho zaměstnanci musí mít znalosti, dovednosti a nástroje, které pomáhají člověku s demencí a jeho rodině přesun do zařízení zvládnout.

Před přijetím do domova probíhá v rodině v domácím prostředí sociální šetření. Sociální pracovník navštíví klienta u něj doma, aby zjistil, jaké činnosti má rád, na co je zvyklý, co má rád k jídlu, jak ho oslovovat, jaké má schopnosti a kde je jeho potenciál.

Jde o to, aby byl dosavadní způsob života narušen co nejméně, aby životní rytmus, návyky a vztahy mohly zůstat, pokud možno tak, jak byly před nástupem do zařízení. Proces adaptace je pak snazší.

Adaptace seniora na domov se zvláštním režimem

Proces adaptace v novém prostředí je pro většinu seniorů s demencí velmi těžkým obdobím. Jsou klienti, kteří se přizpůsobí hned po týdnu, ale někomu to trvá 3 měsíce i déle. Nezbytná je trpělivost, pochopení, lidskost a klid. Zásadní je profesionální přístup a kvalitní komunikace s rodinou klienta před i po jeho nástupu do zařízení. 

Sociální pracovnice a profesionální pečující potřebují mít k dispozici životní příběh klienta. Rodina může pro ten účel vytvořit knihu jeho vzpomínek. Znalost životního příběhu pečující využijí během rozhovorů se seniorem nebo při reminiscenční terapii. Prostřednictvím vzpomínání na prožitý život a úspěchy může senior lépe zvládnout obtížnou situaci.

V období adaptace se utváří vztah mezi klientem a personálem domova. Klient by měl být citlivě podporován v navazování nových mezilidských vztahů a zapojován do společenských aktivit a aktivizačních činností. Personál by měl do pokoje vstupovat pouze po zaklepání a souhlasu klienta. 

Pomáhá přenesení aspoň některých oblíbených předmětů z dosavadního bydliště, které má senior s demencí rád, je na ně zvyklý a připomínají mu domov. Mohou to být obrazy, fotografie, fotoalba, oblíbené knížky a různé osobní předměty.

Pocit viny a selhání rodinných pečujících

Rozhodnutí umístit blízkého s Alzheimerovou nemocí do zařízení vede u rodinných pečujících k pocitům viny, výčitek a selhání. Tyto pocity společně s pocitem loajality k blízkému vedou k oddalování rozhodnutí.

Výsledné rozhodnutí o přesunu do domova často bývá výsledkem diskuze širší rodiny. Rodinní pečující se o přesunu do domova zpravidla rozhodují na základě několika faktorů:

  • materiální zázemí rodiny, nutnost docházet do zaměstnání, bytové podmínky, rodinná dynamika, rodinné tradice,
  • psychický stav nemocného a jeho schopnost přijmout péči od rodinného příslušníka,
  • vědomosti a zkušenosti pečujícího, jeho vztah k nemocnému a schopnost o někoho pečovat.

Přechod z domácí péče do zařízení však často prospívá, jak člověku se syndromem demence, tak rodinným pečujícím. Zároveň se mnohdy dostaví úleva po psychickém a fyzickém vyčerpání. 

Pečující nepřestává být pečujícím, jen se mění forma péče, ta nejvíc zatěžující a nejnáročnější přejde na profesionály. Rodinný pečující může s blízkým dál trávit čas, navštěvovat ho, brát ho na víkendy a Vánoce domů nebo aspoň na vycházky a sdílet s ním radostnější chvíle, než je výměna inkontinenčních plen.

A kdy už půjdu domů? Co odpovědět 

Jak reagovat, pokud se blízký s demencí pořád dokola ptá, kdy už půjde domů? Odborníci doporučují, říkat mu pravdu. Například: “Toto je teď tvůj nový domov, uvidíš, že si tady zvykneš.” Netvrdit mu, že až se dá do pořádku, půjde zase domů. Příbuzní se také mohou poradit se sociální pracovnicí, která by jim měla umět poradit, jak vhodně reagovat.

Senior v pokročilém stadiu demence může chtít jít domů a mít přitom na mysli místo, kde bydlel s rodiči, když mu bylo pět let. To se týká závěrečných fází Alzheimerovy nemoci a tady už není vhodné trvat na tom, co je pravda, protože tady už pravda pozbývá smysl. Nemá cenu vyvracet nemocnému jeho realitu a snažit se ho vrátit do té naší, kterou naprosto není schopen pobrat. 

Lepší je snažit se odvést pozornost někam jinam. Spisovatel Arno Geiger, autor skvělé novely Starý král ve vyhnanství, se staral o svého tátu s Alzheimerovou chorobou. Když ho otec ve vlastním bytě prosil, aby ho vzal domů, řekl mu bobře a vzal ho na procházku, obešli dva bloky a zase se vrátili zpět do bytu. Nemocný táta cestou zapomněl, že chtěl jít před chvílí jinam a byl spokojený.

Cítit se jako doma znamená zažívat pocit jistoty a bezpečí. Proto pomáhá zařídit byt, tak aby se v něm nemocný cítil bezpečně. Příznivě působí také povídání o tom, jak to má doma vypadat, jaké jsou jeho vzpomínky na rodiče a dětství, co mu doma dělalo nejvíc dobře. 

Raději se souhlasem

K pobytu člověka s demencí v zařízení nesmí dojít bez jeho souhlasu, který by se měl projevit i v chování nemocného, tím, že spolupracuje. Ne vždy je to možné, ale pomáhá pečlivá příprava a plánování přechodu v interdisciplinárním týmu – lékař, sociální pracovník, psycholog, rodinný pečující. 

Člověk s Alzheimerovou nemocí a rozvinutým syndromem demence má poškozený úsudek a nedokáže o sobě sám rozhodovat. Proto za něj jedná ten, koho k tomu zplnomocnil. Ten pak podepisuje smlouvu o poskytování sociálních služeb a všechny další potřebné dokumenty.

Dokumenty podepisuje klient nebo blízký, který k tomu má plnou moc, většinou v den přijetí se sociální pracovnicí, která se uzavírá na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento zákon také upravuje proces jednání se zájemcem o službu, ale neřeší situaci, kdy člověk s demencí odmítá odchod do pobytové nebo jiné sociální služby nebo domácí péči. 

Jde o velmi složité situace, které je třeba individuálně řešit ve spolupráci lékaře/ů, rodiny a sociálního pracovníka. Poruchy chování u lidí s demencí v zařízeních bývají často projevem nesouhlasu s pobytem. Lze jim předcházet kvalitou poskytované péče, přístupem orientovaným na člověka.

Mohlo by vás zajímat