Neuropsychiatrické příznaky Alzheimerovy choroby a syndromu demence

Kognitivní poruchu a syndrom demence často provází změny v chování a prožívání, které lékaři označují jako neuropsychiatrické příznaky. Mezi nejčastější příznaky časných stadiích Alzheimerovy nemoci patří deprese, úzkost, apatie, vznětlivost, výbuchy vzteku, stavy neklidu a poruchy spánku. Naopak bludy a halucinace jsou poměrně vzácné a vyskytují se až v pokročilejším stadiu demence.

Už v preklinických a počátečních fázích Alzheimerovy nemoci může dojít k jasně pozorovatelné změně v obvyklém chování a osobnosti člověka. Tyto změny odborníci označují jako mírnou behaviorální poruchu, která může jít ruku v ruce s mírnou kognitivní poruchou. Nejčastěji se objevuje:

  • změna motivace, jako je apatie, chybějící spontánnost, lhostejnost,
  • poruchy nálady, jako je euforie, rozmrzelost a špatná nálada, vznětlivost,
  • impulzivita s neschopností sebekontroly projevující se jako různé obsese, agitovanost, patologické hráčství, opakované uchopování předmětu v zorném poli, rozsvěcování a zhasínání světla, otevírání a zavírání dveří, ulpívání na nějakém tématu,
  • nevhodné chování projevující se nedostatkem empatie a taktu, ztrátou náhledu.

Tyto změny mají negativní dopad na mezilidské vztahy, plnění sociálních rolí, výkon v zaměstnání. Soběstačnost však není narušena a člověk nesplňuje kritéria syndromu demence.

Senior s demencí rychle ztrácí náhled na vlastní prožívání a také schopnost sdělit, co se s  ním děje. V péči o nemocného je proto nesmírně důležité všímat si jednotlivých příznaků, správně je vyhodnocovat, sníží se tím zátěž pro rodinného pečujícího i jeho blízkého se syndromem demence. 

Podle statistik se deprese, apatie, úzkost nebo stavy neklidu objeví u každého druhého nemocného a velmi často v kombinaci. Před nasazením medikace by se měl pečující pokusit eliminovat negativní emoce a nežádoucí chování změnou přístupu k nemocnému, přijetím jeho reality a vhodnou úpravou domácího prostředí. Když ani to nepomůže, je na řadě návštěva psychiatra a vhodně zvolená medikace.

Léčba neuropsychiatrických příznaků nemocným umožní účastnit se připravených činností, které pomáhají udržet jejich soběstačnost a pocit vlastní hodnoty.

Jak se projevuje úzkost a deprese

Úzkost a deprese člověka paralyzují. Nemocný často není schopen nic dělat, nemá zájem o aktivity, které měl dříve rád a do připravených činnostíse zapojuje jen velmi neochotně nebo je zcela odmítá.

Deprese a úzkost se nejen u lidí s demencí může projevovat atypicky. Pečující v nich může vidět úmyslný vzdor, tvrdohlavost nebo sabotáž činností, které mají blízkému pomoci. 

Laik si běžně pod depresí představí smutnou náladu, ztrátu schopnosti radovat se, ztrátu smyslu života a černé myšlenky.

Ale depresivní člověk může být také:

  • apatický (okolí to může vnímat jako lenost),
  • podrážděný a vznětlivý (okolí to může vnímat jako poruchu osobnosti),
  • stěžovat si na nejrůznější bolesti, celkovou únavu, těžkost horních i dolních končetin (okolí to může vnímat jako hypochondrii),
  • ztrátu chuti k jídlu nebo poruchy zažívání.

Pečující musí mít na paměti, že člověk trpící syndromem demence postupně ztrácí schopnost s druhými normálně mluvit, nedokáže jim sdělovat své obavy, přání a potřeby. Současně musí vyvíjet stále větší úsilí, aby pochopil, co chtějí druzí říci jemu. Komunikace se seniorem s demencí je proto náročná a pokud není dobře zvládnutá, přináší frustraci a depresivní stavy oběma stranám.

Apatie

Velmi blízko depresi je apatie, kdy je nálada neutrální a chybí jakákoliv odezva na emocemi naplněné události či zprávy. Člověk trpící apatií je ve všech projevech chování velmi úsporný, nepouští se do hovoru a pasivně zůstává na jednom místě i celé hodiny, i když by byl výkonu činností schopen. Nemocný nemá zájem o okolní dění a chybí mu motivace k jakékoliv činnosti. 

Okolí může apatii mylně chápat jako lenost. Člověk trpící apatií aktivizační programy sám nevyhledává. Potřebuje jasný podnět zvenčí k zahájení činnosti a povzbuzování k pokračování v jejím průběhu, ve skupině pak často může fungovat bez významnějších těžkostí. 

Úzkostné stavy

Stavy úzkosti brání člověku s Alzheimerovou chorobou plně využívat ještě zachovaných schopností a komplikují vedení aktivizačního programu. Vnitřní neklid, napětí a nadměrné obavy ze selhání blokují ve vyjadřování a mohou vést k tomu, že syndrom demence působí jako mnohem hlubší a rozsáhlejší, než ve skutečnosti je. 

Člověk trpící úzkostmi může při aktivitách působit staženě, nedostupně, roztěkaně a jako by v očekávání nějakého nebezpečí, neobvyklé nejsou ani projevy podrážděnosti, výbuchy vzteku či záchvatovitý pláč. Stavy úzkosti velmi často na sebe berou také podobu tělesných příznaků, jako je zrychlené dýchání, bušení srdce, chvění nebo sucho v ústech. 

Nemocní s úzkostmi mohou vyžadovat více pozornosti a individuálního přístupu, než si při aktivitách zažijí pocit bezpečí. Navzdory četnosti, s jakou se tyto neuropsychiatrické příznaky kognitivních poruch objevují, mohou zůstat nerozpoznány. Zkušení a proškolení aktivizační pracovníci hrají důležitou roli ve správném rozklíčování příznaků. 

Někdy stačí změnit přístup a způsob práce s nemocným, jindy je třeba vyhledat psychiatra a zvážit úpravu medikace. Až po odeznění úzkostných stavů může nemocný plně využívat svůj potenciál a zapojovat se do aktivizačního programu.

Neobvyklé chování

Mezi řídící funkce mozku patří schopnosti jako plánovat, rozhodovat, organizovat, ale také potlačovat nechtěné nebo naopak velmi chtěné pohnutky. Narušení těchto funkcí vede k neschopnosti plánovat a úspěšně vykonávat běžné činnosti. Poškození řídících funkcí mozku může vést k neobvyklému chování ve společnosti, jako je vulgární pokřikování, trousení nevhodných poznámek, oslovování neznámých lidí a zapřádání familiárních hovorů, obnažování a sexuálně nezdrženlivé chování. 

Bludy a halucinace

Ve středních a pozdních stadiích Alzheimerovy choroby se objevují psychotické příznaky, jako jsou bludy a halucinace. Častý je blud, že nemocného někdo pronásleduje nebo okrádá, domnělí nepřátelé mu kradou peníze, ošacení, ale i peří z peřin. Bludy jsou nejasné, nesystematické a s proměnlivým obsahem. Nemocní bývají přehnaně vztahovační, podezíraví i sebestřední.

Halucinace bývají nejčastěji zrakové, nemocní vidí imaginární postavy i celé skupiny nebo zvířata, která k nim chodí do bytu. Přítomny mohou být také iluze. Někdy se vyskytují i misinterpretace, kdy si nemocný například myslí, že jeho dcera je jeho žena nebo kamaráka, případně někdo úplně cizí.

Shrnutí

Rodinní i profesionální pečující by měli mít na paměti, že nechuť spolupracovat a zapojovat se do nabízených činností je často zapříčiněna uvedenými potížemi a ne záměrem vzdorovat. Uvedené neuropsychiatrické příznaky je nutné řešit. První na řadě je změna přístupu a komunikace s nemocným, pokud to nepomůže, je na místě návštěva psychiatra a nasazení nebo úprava medikace.

Zdroje

  • Manuál aktivizace péče o seniory s Alzheimerovou nemocí pro rodinné i profesionální pečovatele, kapitola Neuropsychiatrické příznaky kognitivních poruch, K. Čechová; H. Marková, J. Švarcbachová a kolektiv autorů, 2019, s. 21-22, brožura vznikla díky fananční podpoře Moneta Money Bank
  • Neuropsychiatrické symp­tomy jako časná manifestace Alzheimerovy nemoci, V. Matušková;  T. Nikolai;  H. Marková;  K. Čechová;  J. Laczó;  J. Hort;  M. Vyhnálek, vyšlo v časopise Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie – Číslo 1/2020, s. 64-72
  • Poruchy chování u pacientů s Alzheimerovou chorobou, R. Jirák, vyšlo v časopise Neurologie pro praxi, 2007, s. 295-298

Mohlo by vás zajímat