alzheimer

Výživa & Alzheimerova nemoc. Jak zmírnit stres při jídle?

Výživa & Alzheimerova nemoc. Jak zmírnit stres při jídle?

Nikola Jarošová

Mnoho lidí s demencí ztrácí schopnost se samostatně najíst, což pro rodinné pečovatele představuje značnou výzvu, ale i pocit úzkosti. U lidí s demencí často dochází k nechtěnému úbytku hmotnosti, a mohou být ohroženi podvýživou. Důvodem může být snížená chuť k jídlu, potíže s polykáním, zapomínání nebo odmítání jídla, ale také špatné dodržování hygienických návyků, převážně ústní hygieny. Úbytek hmotnosti může být způsoben i zvýšeným výdejem energie (často z důvodu chůze a bloudění) a změnami metabolismu související s procesem onemocnění. U osob s demencí vede úbytek hmotnosti často ke snížení pohyblivosti, a tím ke snížení aktivit denního života a také ke zhoršení kognitivních funkcí. Špatná strava a nejasné úbytky na váze často vzbuzují u rodinných pečovatelů značné obavy. Často se péče o blízkou osobu zúží jen na starost s podáváním stravy a léků.

Téma jídla, je velmi těžké, jelikož kognitivní úpadek má vliv na výživu, například se osoba s demencí zapomene najíst, a nedostatečná výživa pak způsobí kognitivní úpadek, vlivem nedostatku potřebných živin. Mezi kognitivní problémy, které ovlivňují výživu, patří zapomnětlivost, dezorientace a zmatenost. Problémy s funkčním úpadkem jsou ovlivněny potížemi s polykáním, ztrátou chuti k jídlu, problémy s přípravou jídla, manipulací s nádobím a nerozpoznáváním potravin. Často příjem stravy ovlivňuje i agresivitu, frustraci, depresi a hněv vůči členům rodiny. Problémy s chováním se často objevují v důsledku toho, že osoba s demencí nechce, aby ji krmil někdo jiný, nebo ze strachu spojeným s jídlem.

Vědci z Griffith University v australském Queenslandu nedávno vedli rozhovory s rodinnými pečovateli o osoby s demencí, aby porozuměli, jaké strategie si tito rodinní pečovatelé vytvořili pro zajištění výživy svých blízkých. Jedna z rodinných pečujících poznamenala: „Zjistili jsme, že když si s ním sedneme k jídlu, tak jí. Takže jsme si k němu sedli a dali si šálek kávy, zatímco on snídal, a to opravdu pomohlo. Víte, jídlo je společenská záležitost, společenský zážitek. “ (58letá rodinná pečovatelka).

Celkově rodinní pečovatelé považovali péči o zajištění stravy pro svého blízkého za velmi obtížnou, někdy frustrující a často v nich zanechávala pocity trápení. Odpovědi naznačovaly, že tento problém významně přispíval k celkové zátěži péče. Jeden z pečovatelů to popsal jako „časově náročné a vyčerpávající, protože člověk musí být u toho a soustředit se. Trvalo hodinu, než jsem ji nakrmil. Byla to velká výzva“ (29letý rodinný pečovatel). Jiná pečovatelka popsala péči jako zdánlivě věčnou: „Nikdy si pořádně neodpočinete. Nikdy nemáte pocit, že byste mohli někam jít a něco podniknout nebo někde přenocovat bez velkého plánování a balení“ (68letá rodinná pečovatelka). Někteří pečovatelé také uvedli, že péče o člena rodiny s demencí také znamená, že události, jako jsou rodinná jídla a společenské příležitosti spojené s jídlem, se stávají častějšími.

Tipy

Obecné tipy pro lepší stravování lidí s demencí :

  1. Zajistěte vyváženou stravu s různorodými potravinami. Nabízejte zeleninu, ovoce, celozrnné výrobky, nízkotučné mléčné výrobky a libové bílkovinné potraviny.
  2. Omezte potraviny s vysokým obsahem nasycených tuků a cholesterolu. Některé tuky jsou pro zdraví nezbytné – ale ne všechny tuky jsou stejné. Omezte tuky, které škodí zdraví srdce, jako je máslo, ztužený tuk, sádlo a tučné kousky masa.
  3. Omezte rafinované cukry. Rafinované cukry, které se často vyskytují ve zpracovaných potravinách, obsahují kalorie, ale postrádají vitamíny, minerály a vlákninu. Chuť na sladké můžete zkrotit zdravějšími variantami, jako je ovoce nebo pečivo slazené šťávou. Mějte však na paměti, že v pozdějších stádiích Alzheimerovy choroby, pokud je problémem ztráta chuti k jídlu, může přidávání cukru do potravin povzbudit konzumaci.
  4. Omezte potraviny s vysokým obsahem sodíku a méně solte. Většina lidí konzumuje příliš mnoho sodíku, který ovlivňuje krevní tlak. Jako alternativu používejte k dochucení jídla koření nebo bylinky.
  5. S postupujícím onemocněním může být problémem ztráta chuti k jídlu a úbytek hmotnosti. V takových případech může lékař navrhnout doplňky stravy mezi jídly, které dodají kalorie.
  6. Problémem může být také udržení hydratace. Podporujte příjem tekutin tím, že budete během dne nabízet malé dávky vody nebo jiných tekutin nebo potraviny s vysokým obsahem vody, jako je ovoce, polévky, mléčné koktejly a smoothies.

Možné příčiny špatné chuti k jídlu

  • Nepoznávání jídla. Osoba s demencí již nemusí rozpoznávat potraviny, které jí dáváte na talíř.
  • Špatně usazená zubní protéza. Jezení může být bolestivé, ale ten, kdo má protézu, vám to nemusí být schopna říci. Ujistěte se, že zubní náhrada sedí, a pravidelně navštěvujte zubaře.
  • Léky. Nové léky nebo změna dávkování mohou ovlivnit chuť k jídlu. Pokud si všimnete změny, zavolejte lékaře.
  • Nedostatek pohybu. Nedostatek fyzické aktivity snižuje chuť k jídlu. Podporujte jednoduché cvičení, například procházky, práci na zahradě nebo mytí nádobí. 
  • Snížený čich a chuť. Osoba s demencí nemusí jíst, protože jídlo nemusí vonět nebo chutnat tak dobře jako dříve.

Zajistěte si klid a pohodu při jídle

Ve středních stadiích Alzheimerovy choroby mohou rozptýlení, příliš velký výběr a změny vnímání, chuti a čichu ztěžovat stravování. Pomoci vám mohou následující tipy:

  • Omezte rozptylování. Jídlo podávejte v klidném prostředí, mimo dosah televize a jiných rušivých vlivů.
  • Udržujte jednoduché prostírání stolu. Vyhněte se vzorovaným talířům, ubrusům a prostírání, které by mohly člověka zmást. Používejte barevné kontrastní talíře proti ubrusu nebo prostírání, to může člověku usnadnit rozeznávání talířů od sebe.
  • Zvažte použití plastového ubrusu, ubrousků nebo zástěry, které usnadní úklid. Poskytněte pouze nádobí potřebné k jídlu, aby nedošlo k záměně.
  • Změny zrakových a prostorových schopností mohou člověku s demencí ztížit rozlišení jídla od talíře nebo talíře od stolu. Může pomoci použití bílých talířů nebo misek s kontrastní barevnou podložkou.
  • Kontrolujte teplotu jídla. Osoba žijící s demencí nemusí být schopna rozpoznat, zda je něco příliš horké k jídlu nebo pití. Před podáváním vždy vyzkoušejte teplotu potravin a nápojů.
  • Nabízejte vždy jen jedno jídlo. Osoba s demencí se nemusí být schopna rozhodnout mezi potravinami na talíři. Najednou podávejte pouze jednu nebo dvě položky. Například, po příloze podávejte hlavní jídlo.  
  • Buďte flexibilní, pokud jde o preference jídla. Je možné, že si osoba náhle vytvoří určité potravinové preference nebo odmítne jídla, která jí v minulosti chutnala.
  • Na jídlo si nechte dostatek času. Mějte na paměti, že může trvat hodinu i déle, než osoba dojí.
  • Jezte společně. Dejte osobě možnost jíst s ostatními. Udržování společenského chování při jídle může osobu povzbudit k jídlu.
  • Mějte na paměti, že osoba si nemusí pamatovat, kdy a zda vůbec jedla. Pokud se osoba stále ptá na snídani, zvažte možnost podávání několika snídaní – džus, po něm toast, po něm cereálie apod.

Podporovat nezávislost

Ve střední fázi Alzheimerovy choroby umožněte osobě s demencí co největší samostatnost při jídle. V případě potřeby buďte připraveni pomoci. Pomoz mi, abych to zvládnul sám

  • Využijte co nejvíce zachovalých schopností osoby s demencí. Přizpůsobte nádobí a příbory tak, aby byla konzumace jídla snazší. Jídlo můžete podávat v misce místo na talíři nebo zkuste použít talíř s přísavkou, náklonem nebo ochrannými okraji. Lžíce s velkou rukojetí může být méně náročná na manipulaci než vidlička, nebo dokonce nechte osobu používat ruce, pokud je to snazší.
  • Podávejte „Finger food“ neboli jednohubky. Vyzkoušejte jídla o velikosti sousta, která se snadno nabírají, například kuřecí nugety, rybí prsty, sendviče s tuňákem, dílky pomeranče, kousky brokolice nebo květáku vařené v páře. Nebo připravte jídlo ve formě sendviče, aby se osoba mohla snáze sama obsloužit.
  • Demonstrujte chování při jídle tak, že osobě vložíte do ruky příbor, svou ruku položíte kolem její ruky a obě ruce zvednete k ústům, aby se osoba mohla zakousnout.
  • Nedělejte si starosti s úhledností. Nechte osobu, aby se co nejvíce krmila sama. Misky a talíře bez přísavky postavte na neklouzavý povrch, například na utěrku nebo ručník. Používejte šálky a hrnky s víčky, abyste zabránili rozlití. Sklenice naplňte do poloviny a používejte ohýbatelná brčka.

Minimalizace problémů s jídlem a výživou

Ve středních a pozdních stadiích Alzheimerovy choroby mohou problémy s polykáním vést k dušení a ztrátě hmotnosti. Uvědomte si bezpečnostní problémy a vyzkoušejte tyto tipy:

  • Připravte si jídlo tak, aby nebylo těžké ho rozkousat nebo spolknout. Jídlo rozmělněte, nakrájejte na kousky nebo podávejte měkké potraviny (jablečné pyré, tvaroh a míchaná vejce).
  • Dávejte pozor na příznaky dušení. Vyhýbejte se potravinám, které se obtížně důkladně žvýkají, jako je syrová mrkev. Povzbuzujte seniora, aby seděl rovně a hlavu měl mírně předsunutou. Pokud osoba zaklání hlavu dozadu, přesuňte ji do přední polohy. Po jídle zkontrolujte, zda osoba spolkla potravu. Naučte se Heimlichův manévr pro případ nouze.
  • Zabývejte se sníženou chutí k jídlu. Pokud má osoba sníženou chuť k jídlu, zkuste připravit některé z jejích oblíbených jídel. Můžete také zvážit zvýšení fyzické aktivity osoby nebo naplánovat několik menších jídel namísto tří velkých jídel.

O tématu se můžete dozvědět více na našem YT kanále nebo v podcastu:

Alzheimer Café- téma Specifika stravování lidí s demencí https://www.youtube.com/watch?v=mM_ioBCB8Yw

Aloisovy Otázky- https://anchor.fm/nf-senorina/episodes/Specifika-stravovn-lid-s-demenc-e1pr7dm

Přeloženo a adaptováno z https://dementia.org/caregiver-feeding-dementia-alzheimers-patient a https://www.alz.org/help-support/caregiving/daily-care/food-eating

Domov nemocného s Alzheimerovou chorobou: heslo zní ZJEDNODUŠOVAT!

Domov nemocného s Alzheimerovou chorobou: heslo zní ZJEDNODUŠOVAT!

Hana Vacková

Autor: Lucie Šilhová

Znáte ten pocit, když se v noci probudíte z hlubokého spánku a chvíli vám trvá, než se zorientujete, kde vlastě jste? Nakonec vám to naskočí. Nemocní s Alzheimerovou nemocí na takové „prozření“ bohužel spoléhat nemohou. Proto je třeba usnadnit jim orientaci v prostoru, kde se nejčastěji pohybují. Tedy doma. A nejen v noci.

Začít můžeme tam, kde by to člověk vlastně ani nečekal. V šatníku. My sami umíme být hodně nerozhodní ve výběru outfitu, a co teprve nemocný? Asistentka odlehčovacích služeb Cesty domů Alena Štěpánová, která má zároveň osobní zkušenost s péčí o blízkého s Alzheimerovou nemocí, radí maximálně zjednodušit šatník. „Ponechte v něm pár kousků, které k sobě ladí. Vyřaďte oblečení, jež má příliš složité střihy, šněrování a podobně.“ Rozhodně ale nemávněte rukou nad tím, co v šatníku zůstane. Podle Aleny Štěpánové jsou nemocní mnohem vnímavější na projevy okolí než my ostatní. Každé pousmání je pro ně jako pohlazení, tak jim ho dopřejme. Na druhou stranu se ale v urputné snaze o vylepšení zevnějšku blízkého nesnažte měnit jeho styl. Maximum věcí ponechte tak, jak byl zvyklý. Heslo totiž není měnit, ale zjednodušovat. A to platí nejen o oblékání.

Byt není nemocnice

„Není cílem měnit byt na nemocniční zařízení,“ upozorňuje Martina Tesařová, vedoucí odlehčovacích služeb Cesty domů, která spolu s Alenou Štěpánovou v květnovém Alzheimer Café mluvila právě o tom, v čem domácnost nemocnému přizpůsobit, a co naopak ponechat. Změny není nutné dělat okamžitě a překotně. Naopak, dejte si čas. „Většinou ho máte ještě dostatek, abyste mohli změny konzultovat s nemocným,“ radí Martina v rozhovoru, jehož celý záznam si můžete poslechnout zde. Vše, na čem se společně dohodnete, by mělo směřovat k tomu, aby byl nemocný co nejdéle samostatný. To totiž podporuje jeho sebedůvěru, která je v tomto čase velmi potřebná.

Co určitě můžete udělat hned, je odstranění koberečků, o něž se tak dobře zakopává, případně kloužou po podlaze. Stejně už koberce nejsou trendy. Teď frčí bezúdržbové domácnosti, což je další věc, na kterou je třeba myslet. Přece jen, nemocní s demencí bývají méně obratní, často něco vylijí, rozbijí, což se bude s podlahou bez koberce řešit určitě lépe, než když budete lpět na krytině s vysokým vlasem. Z podobného soudku jsou i různé dečky a ubrusy a podobné „pasti“ nastražené na každého, kdo se při chůzi jen trochu zamotá či zakymácí. Co by naopak mělo v domácnosti přibýt, jsou noční světla. Lampička na stolku, osvětlená cesta na toaletu, to nemocnému určitě pomůže v orientaci, když ho v noci přepadne nutkání. Ve dne zase ocení, když zvýrazníte vypínače na stěně. Ve snaze o designovou domácnost je často máme v nenápadném odstínu či dokonce v barvě omítky, prostě tak, aby rušily co nejméně. Teď je na čase je vyměnit za výrazné, případně natřít křiklavou barvou, aby byly vidět co nejvíce. Více se můžete dozvědět zde.

Jídlo na jedno sousto

Je hodně věcí, na které musí rodina myslet, ale Alena Štěpánová má radu, která lecjaké procesy udělá lehčí. „Nemyslete na nemoc, ale na člověka.“ Třeba když společně jíte. Je až srdcervoucí dívat se na blízkého, jak se snaží vidličkou oddělit kousek sousta třeba z palačinky. Samozřejmě že nakonec sáhnete po noži a jídlo mu nakrájíte. Udělejte to ale i sobě, aby se necítil vyčleněný. Na paměti to můžete mít už při přípravě, dobrá jsou jídla, která lze po kouskách vkládat do úst (typově jednohubky), ovoce nakrájené na sousta, místo karbanátků malé kuličky sotva na jednou kousnutí. Opět jde o sebeúctu nemocného, která je křehká a zranitelná jako jeho duše. Více o jídle se dozvíte zde.

A jestliže váš blízký stále ještě zůstává doma sám, pomozte mu, aby nepropadl panice, když nebudete nablízku. Věci, které často užívá, narovnejte přehledně na otevřenou poličku, ať je nemusí dlouho hledat. Čím jich bude méně a budou přehledněji uspořádány, tím bude zmatek menší. Anebo popište šuplíky. Však sami víte, jak se cítíte, když chcete třeba v kuchyni na dovolené, která není vaše hájemství, uvařit čaj nebo kávu. Jak jen dlouho trvá, než objevíte vše potřebné! Tohle jsou momenty, které nám připomenou, jak se člověk s Alzheimerovou nemocí cítí. Není špatné si je čas od času vyzkoušet na vlastní kůži.

Více se můžete dozvědět na našem YouTube Kanále.

Jak děti vnímají demenci?

Jak děti vnímají demenci?

Hana Vacková

Demence je složitý neurologický stav, který významně ovlivňuje osoby, které jím trpí. Nicméně dopad demence se neomezuje pouze na jedince s touto poruchou, ale často postihuje celou rodinu, včetně dětí. Porozumění tomu, jak děti vnímají demenci a jaké jsou psychologické důsledky jejich zkušeností, je klíčové pro poskytování odpovídající podpory a péče těmto dětem. Tento článek si klade za cíl hlouběji proniknout do klíčových aspektů vnímání demence dětmi a zkoumat její hluboký psychologický vliv na ně.

Porozumění demenci:

Děti potřebují správné a vhodné informace o demenci, aby mohly porozumět změnám, které pozorují u svých blízkých. Nedostatek porozumění může vést ke zmatku, strachu a nejistotě. Výzkum naznačuje, že poskytování vhodných informací a otevřená komunikace může pomoci dětem lépe porozumět demenci a přizpůsobit se nové situaci. Vhodně přizpůsobená vysvětlení, vizuální pomůcky a vyprávění mohou pomoci dětem pochopit složité koncepty spojené s demencí tak, aby jim byly srozumitelné.

Lentilka pro dědu Edu je dětská kniha české spisovatelky Ivony Březinové. Čtenář se prostřednictvím příběhů o malém Honzíkovi a dědovi Edovi seznámí s problematikou Alzheimerovy choroby.

Emoční reakce:

Demence vyvolává u dětí, které jsou svědky tohoto stavu u svých blízkých, celou řadu emocí. Mohou prožívat smutek, zmatek, strach, frustraci nebo pocit ztráty identity svých postižených blízkých. Je důležité vytvořit bezpečné a podporující prostředí, kde se děti mohou svobodně vyjadřovat. Podpora otevřené komunikace, poskytování příležitostí k tvořivému projevu a terapeutické intervence, jako je například arteterapie nebo hraní, mohou pomoci dětem zvládat emoční obtíže spojené s demencí.

Změna rodinné dynamiky:

Demence často narušuje rodinnou dynamiku a mění role a odpovědnosti členů rodiny, což může být pro děti zvláště náročné. Mohou se ocitnout v nových rolích, například přebíráním péče nebo zvýšením svých odpovědností v rodině. Tyto změny mohou ovlivnit jejich pocit identity a narušit běžné rutiny. Zapojení dětí do vhodných diskusí o prioritách a rozhodovacích procesů může pomoci rodině efektivněji se vyrovnat s těmito změnami v rodinné dynamice.

Zvládací strategie a podpora:

Podpora dětí při zvládání výzev spojených s demencí je zásadní pro jejich emoční pohodu. Propojení dětí se skupinami vrstevníků s podobnými zkušenostmi nebo poskytování psychologické pomoci a terapie specificky zaměřených na jejich potřeby může přinést pocit uznání a sdílení zkušeností. Školy mohou sehrát důležitou roli v identifikaci a zvládání potřeb dětí, které jsou ovlivněny demencí, nabídkou poradenských služeb, vzdělávacích programů a vytvořením podpůrného prostředí pro učení a rozvoj. Nasměrování dětí na aktivity jako jsou cvičení mindfulness, psaní do deníku nebo zapojení do různých zájmových kroužků, může také pomoci zvládat stres a úzkost.

Dlouhodobé psychologické dopady:

Zkušenosti dětí, které jsou svědky demence, mohou mít dlouhodobé psychologické následky. Tyto dopady se mohou projevovat jako úzkost, deprese nebo zvýšený pocit odpovědnosti a péče o druhé. Je důležité, aby rodiče, pečovatelé a odborníci sledovali a řešili příznaky psychického nepohodlí u dětí. Včasný zásah formou terapie nebo psychologického poradenství může pomoci dětem vyvinout účinné mechanismy zvládání a zvýšit jejich odolnost vůči dlouhodobému dopadu demence na jejich duševní zdraví.

Porozumění dětskému vnímání demence a jejím psychologickým důsledkům je klíčové pro poskytování odpovídající podpory a péče těmto mladým lidem. Podporou otevřené komunikace, poskytováním vzdělání a nabídkou cílených podpůrných služeb můžeme pomoci dětem zvládnout složité emoce a výzvy spojené s demencí. Určením jejich specifických potřeb a podporou odolnosti můžeme podpořit jejich pohodu a zajistit, aby dostaly potřebnou podporu k tomu, aby se mohly rozvíjet a žít naplno přes vliv demence ve svém životě.

Mohlo by vás zajímat:

Rozhodnutí o ústavní péči: jeden z nejtěžších okamžiků pro pečujícího

Rozhodnutí o ústavní péči: jeden z nejtěžších okamžiků pro pečujícího

Hana Vacková

Autor: Lucie Šilhová

Snažili jste se. Opravdu hodně. Možná i několik let. Ale už to nejde. Nároky na péči o blízkého nemocného v jednu chvíli přesáhnou vaše možnosti. Fyzické, psychické a nejspíš i profesionální. Jenže umístit člověka do domova se zvláštním režimem není jen tak. Není to jeho rozhodnutí, ale vaše. A to je na tom to nejtěžší.

Každý psycholog vám řekne, že kdo chce pomáhat, musí být sám při síle. A pak většinou použije paralelu s kyslíkovou maskou v letadle. Tam vám také před letem kladou na srdce, že bude-li nutné ji použít, nejdřív ji nasaďte sobě a pak teprve dětem nebo lidem, kteří to sami nezvládnou.

Ale ono se to hezky říká, dokud to sám člověk nezažije. Pečující sami bývají někdy překvapeni, kolik sil v sobě dokázali zmobilizovat, někdy dokonce až za hranicí svých schopností. A teď by najednou měli všechno vzdát, když se stav nemocného zhorší? Tak moment! Slovo „vzdát“ není na místě. Protože nejdůležitější, co si v tuhle chvíli musíte uvědomit, je to, že umístění blízkého do domova automaticky nevymaže dobu, po kterou jste mu byli ve dne v noci na blízku.

Rodinné konstelace

Že je to krok nesmírně těžký, nikdo nepochybuje. A víte proč? Protože jste to nejspíš vy, kdo musí rozhodnout za druhého. Pokud je ten druhý navíc rodič, situace je ještě složitější, protože v nás pořád zůstávají vzpomínky na dětství, kdy máma či táta byli nezpochybnitelnou autoritou.

O změněné dynamice vztahu mluvila i psycholožka Veronika Valentová v Alzheimer Café v dubnu: „Pečující se dostane do role rodiče, ale s pocitem, že se nemůže k rodiči chovat úplně stejně jako k dítěti.“ Navíc tady hrozí, že nemoc a blízkost rodiče akcentuje dávné křivdy, o nichž jsme si mysleli, že jsou jednou provždy uzavřené. Všechno se dá ale překonat, třeba s pomocí vnoučat, kteří už mají od svých prarodičů přece jen odstup. „Vnoučata nejsou tak urputná, ne tak svázaná strachem, dokážou lépe vnímat autoritu, protože nejsou tak vzdálena od dětství. Ještě mají v paměti, jak s nimi manipulovali rodiče čili jsou na to opatrní u svých prarodičů. Vnuci obecně slouží jako dobří mediátoři nebo jako kontrolka chování rodičů,“ objasňuje pozici dalších členů rodiny psycholožka.

Rodinné konstelace v péči o blízkého nemocného jsou vůbec zajímavá kapitola. Protože ať chceme, nebo ne, nemoc ovlivní nějakým způsobem každého člena společenství. Hodně znát je to například tehdy, pečuje-li nejvíc žena. Její partner se pak může cítit upozaděný, což může narušit vztah. Je to opravdu všechno velmi křehké a každý musí vložit do „banku“ část svého „jmění“. Někdo schopnost postarat se, někdo toleranci, někdo um jednat s úřady a tak podobně. V každé rodině právě nemoc jednoho z členů může odhalit, jaká role nám sluší a tudíž přísluší. Zajímavý rozhovor právě na tohle téma si můžete vyslechnout v záznamu z Alzheimer Café zde.

Vztek je v pořádku

Ať už si role v rodině nastavíte, jak uznáte za vhodné, vyvarujte se jedné věci – nehledejte ideální řešení, ale funkční řešení. Protože ideální není nic a jen byste ztráceli čas. A taky nervy. I to ale patří k životu. Nezlobte se proto na sebe, když pocítíte někdy vztek. Protože co je opakem vzteku? Apatie. A ta není dobrý parťák při péči. Možná vás vaše vlastní reakce, kdy lítost přejde ve vztek, překvapí, ale pochopte – vy se přece nezlobíte na svého blízkého nemocného. Vy se zlobíte – a právem – na celou tu situaci. Navíc, vztek je občas dobrý. Dokáže totiž mobilizovat síly, je to energizující emoce. A taky kontrolka. Pokud totiž přichází najednou až příliš často, je třeba si říci, aha, něco se děje, nejspíš mi docházejí síly.

Ale zpět na začátek, protože to není konec. Umístit blízkého do domova se zvláštním režimem neznamená, že přestáváte pečovat. Jenom to bude probíhat v trochu jiném režimu. Copak návštěvy, vycházky a pokud to půjde, tak i společně strávené víkendy, nejsou péče? Tak hlavu vzhůru a nezapomeňte, i vy máte svůj život. A jednoho dne se do něj budete chtít vrátit. Tak se snažte se od něj zcela neodstřihnout. Víte přece, co nám ukazují letušky na palubě…

Kdo pečuje o pečující?

Kdo pečuje o pečující?

Hana Vacková

V současné době trpí demencí celosvětově cca 47 milionů lidí, každý rok přibude 5 milionů nových případů. Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova nemoc. V Česku je nyní zhruba 170 tisíc pacientů s tímto nevyléčitelným onemocněním.

Vzhledem k tomu, jak populace stárne, naroste u nás dle odhadů do roku 2050 celkový počet pacientů až na 380 tisíc. Stejným tempem však bohužel neroste ani povědomí o této nemoci, ani služby, které by pomohly jak postiženým, tak lidem, kteří o ně pečují. Ti jsou totiž vystaveni obrovskému tlaku, protože se musí vyrovnat nejen s fatální nemocí blízkého, ale i jejími širšími důsledky, nejen zdravotními. 

Fotky pomáhají

Osvětu a pomoc pak nejčastěji provozují různé neziskové organizace. Jednou z nich je Nadační fond Seňorina, jenž podporuje odlehčovací službu Centrum Seňorina. Pracovníci centra zapojují klienty do běžných denních aktivit, aby neztráceli pocit vlastní hodnoty a uplatnili to, co ještě umí. NF Seňorina organizuje setkávání seniorů s demencí a pečujících s odborníky. Se všemi sdílí znalosti a dovednosti, které činí péči o nemocného snazší. Spolupracuje se zahraničními experty a znalosti předává v ČR prostřednictvím článků na webu a YouTube kanálu Seňorina pro pečující. Vedle toho točí edukační videa, vydává brožury a pořádá osvětové výstavy pro veřejnost.

Ta nejnovější s názvem Všechno je normální je až do 20. července k vidění v pasáži Paláce YMCA. Na velkoformátových fotografiích lze spatřit české osobnosti ve velmi neobvyklých situacích. Ale ony zase tak neobvyklé nejsou. Splést si zubní pastu s krémem na boty, vyrazit v županu do ulic nebo vařit svíčkovou ze svíček, může znít absurdně. Pro lidi s touto nemocí však ne. A právě povědomí o těžkostech a nesnázích nejen těch, kdo nemocí trpí, ale i jejich blízkých, chce projekt šířit prostřednictvím fotografií. Fotografie vznikaly v průběhu uplynulých pěti let a postupně vycházely v rámci kalendářů, které vydával Nadační fond Seňorina. Z výtěžku z prodeje pak NF Seňorina financoval své aktivity.

Co se skrývalo pod nohavicemi?

Vernisáž výstavy proběhla 25. 4. a událost to byla náramná. Dostavila se patronka NF Seňorina, herečka Martina Preissová, která prozradila, že sama často neví, čí je, a to zejména po ránu, když potřebuje roztřídit děti, svačiny a denní aktivity celé rodiny. Kateřina Winterová, jež pózovala pro jednu z fotografií, a také vytvořila design Aloisových ponožek, zase na dotaz, kdy si naposledy nemohla na něco vzpomenout, odpověděla: „Nemohu si vzpomenout.“ Herec Petr Vacek na vernisáži vytáhl nohavice svých kalhot, aby předvedl slušivost Aloisových ponožek na vlastních nohou. Poté zkontroloval ponožky i zakladatelce fondu Jarce Švarcbachové. Herečka Lucie Juřičková, tvář jedné z fotografií, se po celou dobu skromně držela stranou, takže nám není známo, jaký model ponožek zvolila ona.

Stranou se naopak nedržely osmileté dívky Vivien a Alžběta, které hrály na klavír tak krásně, že potlesk nebral konce. Klavíristka Jarmila Holcová připravila své žačky na vystoupení opravdu perfektně a za její čas i námahu jí patří velký dík. Mimochodem, tóny hudby jsou jedna ze vzpomínek, které mozek podle odborníků udrží nejdéle. A protože nejen uměním živ je člověk, a navíc kvalitní strava přispívá k dobré pohodě i zdraví, všichni si svorně a bez výčitek pochutnávali na dobrotách, které na vernisáž dodaly Libeřské lahůdky. O výbornou kávu k zákuskům se postarala Pražírna Voznice, která má kavárnu v pasáži Paláce Ymca. Přijďte si prohlédnout inspirující výstavu a dát si šálek kávy nebo čaje přímo v centru Prahy.

Líbí se vám naše činnost?

Podpořte nás prostřednictvím DMS.

Pošlete dárcovskou sms ve tvaru (TRV trvale):

DMS SENORINA TRV 190

DMS SENORINA 190

Na telefonní číslo: 87 777

Cena DMS je 190kč Poslat můžete i 30, 60, 90 Kč

WWW.DARCOVSKASMS.CZ WWW.NFSENORINA.CZ

Fotografie z vernisáže
Fotografie z vernisáže
Fotografie z vernisáže
Fotografie z vernisáže
Fotografie z vernisáže
Fotografie z vernisáže
Fotografie z vernisáže
Plánování péče na konci života

Plánování péče na konci života

Hana Vacková

Když se blíží konec života člověka s demencí, může to být pro něj i jeho okolí velmi těžké období. Existují však věci, které můžete udělat, abyste podpořili tuto osobu a další blízké rodinné příslušníky nebo přátele. V tomto období budete pravděpodobně jednat s řadou různých odborníků v oblasti zdravotní a sociální péče. Velmi pomůže, když bude mezi všemi lidmi, kteří se podílejí na poskytování péče o osobu na konci života, probíhat dobrá komunikace.

Proč je plánování na konec života důležité?

Možná je pro vás těžké o konci života přemýšlet nebo o něm mluvit a čtení některých informací vás může rozrušit. Vedení těchto důležitých rozhovorů s člověkem a plánování dopředu však může znamenat, že bude mít na konci života lepší zážitky. Může to být užitečné také pro vás a pro další blízké osoby.

Plánování konce života je důležité pro každého, kdo trpí onemocněním omezujícím život. Pro osoby s demencí je důležité snažit se vést tyto rozhovory včas, dokud je ještě možné přijímat společná rozhodnutí. Mnoho lidí se však necítí být připraveno přemýšlet o umírání dopředu. V takovém případě může znalost hodnot, přání a přesvědčení dané osoby v obecnější rovině pomoci, když je třeba rozhodnout jejím jménem.

Paliativní péče a péče na konci života

Co je to „paliativní péče“?

Paliativní péče je určena všem, u nichž bylo diagnostikováno onemocnění omezující život, včetně demence. Zaměřuje se na co nejlepší kvalitu života člověka tím, že zmírňuje nepohodlí nebo utrpení. Paliativní péče může být poskytována po libovolně dlouhou dobu, od několika dnů až po několik let. Péče může být nabízena souběžně s další lékařskou péčí, zejména v časnějších stadiích demence. Veškerá zavedená paliativní péče bude pokračovat souběžně s péčí na konci života.

Co je to „péče na konci života“?

Cílem péče v závěru života je podpořit člověka v pozdějších stádiích onemocnění omezujícího život, aby mohl žít co nejlépe až do své smrti. Jejím cílem je umožnit člověku zemřít tak, jak by si přál, a upřednostnit věci, na kterých mu nejvíce záleží. Podporuje také rodinu a pečovatele v posledních fázích života i po smrti jejich blízkého. Péče v závěru života může trvat jen několik dní nebo týdnů, ale u mnoha lidí může pokračovat i několik měsíců nebo dokonce let.

Jak by měla péče v závěru života podporovat osoby s demencí?

Zaměřit se na jejich:

  • fyzické potřeby, včetně úlevy od bolesti a zvládání dalších příznaků
  • emocionální potřeby, včetně zvládání úzkostí
  • vztahy s ostatními lidmi, včetně toho, koho by chtěli a nechtěli mít u sebe
  • potřeby v oblasti životního prostředí, jako je jejich okolí a komunita
  • kulturní, duchovní nebo náboženské přesvědčení a zvyky

Všichni, kdo člověka podporují (včetně odborníků v oblasti péče), by měli využít svých znalostí o dané osobě a případného předběžného plánování péče, které si osoba zavedla.

Pro mnoho lidí pokojný konec života znamená:

  • soucit a úcta
  • být udržován v čistotě a pohodlí
  • být na známém místě obklopen blízkými lidmi.

Velmi může pomoci, když pro umírajícího uděláte drobné věci – například když si s ním popovídáte, učešete ho nebo ho držíte za ruku. Takové smysluplné spojení vám může pomoci být člověku nablízku a poskytnout mu potřebnou emocionální podporu.

Jací odborníci se podílejí na péči o osobu s demencí v závěru života?

Na péči o osobu s demencí v závěru života se může podílet řada různých odborníků, kteří spolupracují jako tým.

Mezi ně mohou patřit:

  • praktický lékař
  • zdravotní sestry
  • sociální pracovníci
  • personál pečovatelského domu nebo nemocnice.

Lidem s komplexními potřebami mohou pomáhat také odborníci na paliativní péči.

Jak by měli odborníci řídit péči na konci života?

Zdravotničtí pracovníci by obvykle měli provést posouzení rizik, aby zjistili, co by mohlo v tomto období zhoršit kvalitu života dané osoby. Měli by vás také průběžně informovat o změnách stavu osoby a zapojit vás do všech rozhodnutí. Pokud se s nimi nemůžete setkat osobně, mělo by se tak stále dít telefonicky.

Měl by být také k dispozici aktuální plán péče o danou osobu. Tento plán by měl zahrnovat i plány pro konec života a měl by být sdělen osobám, které se podílejí na péči o danou osobu.

V některých oblastech působí speciální pracovníci, kteří koordinují péči o osoby s demencí v závěru života. Zeptejte se praktického lékaře, zdravotní sestry nebo místního hospice (pokud jej máte), kdo je v okolí k dispozici.

Duchovní potřeby, zvyky a tradice dané osoby budou individuální. Tyto potřeby by měly být řešeny a respektovány stejně jako zdravotní aspekty péče. Osobní nebo náboženské předměty, symboly nebo rituály (včetně modliteb nebo čtení) mohou poskytnout útěchu jak dané osobě, tak jejím blízkým. Mohou zahrnovat také hudbu, obrázky, vůně nebo chutě.

Dříve vyslovené přání

Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas předem vyslovit.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky

Právní náležitosti Dříve vyslovených přání

Stanovuje je § 36 – v platnosti od 1.4. 2012 (Zákon č. 372/2011 o zdravotních službách):

  1. Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas předem vyslovit (dále jen „dříve vyslovené přání“).
  2. Poskytovatel bude brát zřetel na dříve vyslovené přání pacienta, má-li ho k dispozici, a to za podmínky, že v době poskytování zdravotních služeb nastala předvídatelná situace, k níž se dříve vyslovené přání vztahuje, a pacient je v takovém zdravotním stavu, kdy není schopen vyslovit nový souhlas nebo nesouhlas. Bude respektováno jen takové dříve vyslovené přání, které bylo učiněno na základě písemného poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí, a to lékařem v oboru všeobecné praktické lékařství, u něhož je pacient registrován, nebo jiným ošetřujícím lékařem v oboru zdravotní péče, s níž dříve vyslovené přání souvisí.
  3. Dříve vyslovené přání musí mít písemnou formu a musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta. Součástí dříve vysloveného přání je písemné poučení podle odstavce 2.
  4. Pacient může učinit dříve vyslovené přání též při přijetí do péče poskytovatelem nebo kdykoliv v průběhu hospitalizace, a to pro poskytování zdravotních služeb zajišťovaných tímto poskytovatelem. Takto vyslovené přání se zaznamená do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi; záznam podepíše pacient, zdravotnický pracovník a svědek; v tomto případě se nepostupuje podle odstavce 3.

Kdy není třeba nebo nelze dříve vyslovená přání respektovat?

Není třeba je respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo v poskytování zdravotních služeb, k nimž se toto přání vztahuje, k takovému vývoji, že lze důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s jejich poskytnutím; rozhodnutí o nerespektování dříve vysloveného přání pacienta a důvody, které k němu vedly, se zaznamenají do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi.

Nelze je respektovat, pokud nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem je aktivní způsobení smrti.

Nelze je respektovat, pokud by jeho splnění mohlo ohrozit jiné osoby.

Nelze je respektovat, pokud byly v době, kdy poskytovatel neměl k dispozici dříve vyslovené přání, započaty takové zdravotní výkony, jejichž přerušení by vedlo k aktivnímu způsobení smrti.

Nelze je uplatnit, jde-li o nezletilé pacienty nebo pacienty zbavené způsobilosti k právním úkonům.

Mohlo by vás zajímat

Cesta Domů

Cesta domů poskytuje:

Poskytuje zdarma osobní a telefonické poradenství v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné pro kohokoliv z celé České republiky.

Provozuje Domácí hospic na území hlavního města Prahy. Nevyléčitelně nemocným umírajícím poskytujeme zdravotní služby 24 hodin denně 7 dní v týdnu v jejich domácím prostředí.

Provozuje mobilní ambulanci, která formou jednorázové návštěvy ve vlastním sociálním prostředí pomáhá řešit fyzické i jiné obtíže pacientům s pokročilým nádorovým i nenádorovým onemocněním. Pomáháme připravit plán budoucí péče.

Alzheimer Cafe

Přeloženo a převzato z https://www.alzheimers.org.uk/get-support/help-dementia-care/end-life-care-dementia, https://www.umirani.cz/rady-a-informace/drive-vyslovena-prani

 Co se skrývá za projektem „Všechno je normální?“

 Co se skrývá za projektem „Všechno je normální?“

Hana Vacková

Osvětový projekt Všechno je normální , do kterého se zapojily známé české osobnosti, seznamovala po dobu 3 let veřejnost s projevy a následky ALZHEIMEROVY NEMOCI a to prostřednictvím kalendářů a velkoformátových fotografií s touto tématikou. Splést si zubní pastu s krémem na boty, vyrazit v županu do ulic nebo vařit svíčkovou ze svíček, může znít absurdně. Pro lidi s touto nemocí však ne.

Obecně cílem projektu Všechno je normální není jen podpora nemocných, ale i šíření povědomí o těžkostech a nesnázích, s nimiž se oni sami a jejich rodiny denně potýkají.

Martina Preissová – Patronka projektu

Martina Preissová, herečka Národního divadla a patronka Nadačního fondu Seňorina, přišla s myšlenkou uměleckého kalendáře, do nějž chtěla zahrnout slavné osobnosti. Tak vznikl nápad na skvělý projekt, který jsme se rozhodli realizovat. Všichni v Nadačním fondu Seňorina nadšeně souhlasili.

Proč?

Osvěta

Alzheimerova nemoc je závažným problémem v oblasti veřejného zdraví, který postihuje miliony lidí na celém světě. Odhaduje se, že v současné době je touto nemocí postiženo přibližně 24 milionů lidí. Navzdory jejímu častému výskytu si mnoho lidí neuvědomuje dopad této nemoci na jednotlivce a rodiny. Tato neinformovanost může přispívat ke stigmatizaci a mylnému chápání nemoci, což postiženým ztěžuje přístup k potřebné pomoci a službám. Zvyšování povědomí o Alzheimerově nemoci může pomoci odstranit stigma a zlepšit porozumění, což povede ke zlepšení péče a zdrojů pro osoby postižené touto nemocí. Zvyšováním informovanosti můžeme pomoci zajistit, aby se lidem s Alzheimerovou chorobou a jejich rodinám dostalo podpory a péče, kterou potřebují.

Zvyšování povědomí o Alzheimerově nemoci může pomoci lidem, kteří jí jsou zasaženi. Větší informovanost může vést k včasné diagnostice a intervenci, což vede k lepší péči a podpoře osob trpících touto nemocí. Lékaři a pečovatelé mohou jednotlivcům pomoci zvládat jejich příznaky a plánovat budoucnost, pokud je Alzheimerova nemoc odhalena včas. Zlepšení informovanosti může navíc pomoci při snižování zátěže a stresu pečovatelů. Osoby a rodiny postižené Alzheimerovou chorobou se mohou cítit více podporováni a méně izolováni, protože lépe rozumí tomuto onemocnění. Lepší povědomí může vést k vyšší finanční podpoře výzkumů a k průlomovým objevům v léčbě a péči o nemocné. Upozorňováním na důležitost výzkumu Alzheimerovy choroby můžeme přispět k urychlení pokroku na cestě k lepší léčbě, a nakonec i k vyléčení.

Sdílení příběhů

Sdílení příběhů o péči o osoby s demencí je důležité z několika důvodů. Především to může pomoci odbourat stigma a izolaci, které tyto situace často provázejí. Péče o osobu s demencí může být náročná a pečující může mít pocit, že je jediný, kdo jí prochází. Na druhou stranu ale může být také plná radosti, smíchu a neobvyklých situací. Sdílením zkušeností s ostatními může získat útěchu v podobě vědomí, že není sám a že i ostatní mají za sebou podobné výzvy.

Sdílení nám může pomoci učit se jeden od druhého a zachovat si optimismus. Může také vést k objevení nových taktik nebo doporučení pro řešení obtížných situací, o kterých pečovatelé dříve neuvažovali. Kromě toho může naslouchání zkušenostem jiných lidí pomoci získat nadhled a empatii.

Příběhy

Taťána Medvecká
pro Nadační fond Seňorina servírovala pravou svíčkovou se svíčkami
ZTRÁTA SOUDNOSTI A ROZPOZNÁVÁNÍ.
Co je k jídlu a co není? Někdo nechce jíst vůbec, někdo si nepamatuje, že už obědval, a někdo je schopen sníst cokoli. A co teprve kuchařka, která ztrácí soudnost…

Foto poukazuje na to, že lidé s demencí občas jí věci, které nejsou k jídlu.

Daniela Drtinová
pro Nadační fond Seňorina dělala rozhovor s lamami
NEVĚDĚT, S KÝM MLUVÍM.
Říkat dceři maminko, nepoznávat manžela, mluvit s cizími lidmi jako s dávnými známými. Lamy to naštěstí neřeší.


Marek Zelinka

NAKLÁDÁNÍ S PENĚZI – jak na Nový rok, tak po celý rok, a bohužel možná i hůř… Lidé, u kterých se postupně rozvíjí Alzheimerova nemoc, ztrácejí dříve nebo později povědomí o hodnotě peněz a rozumném nakládání s nimi. Rodinní příslušníci se obávají okamžiku, kdy díky diagnóze jejich blízký provede nějakou neuváženou finanční transakci. Přestože se jedná o jeho finanční prostředky, často v této fázi nemoci začíná rodina řešit možnosti omezení svéprávnosti. Jak toto dilema s respektem vykomunikovat?

Více najdete na http://vsechnojenormalni.cz

Panenka jako terapeutický nástroj

Panenka jako terapeutický nástroj

Hana Vacková

Terapeutické panenky můžou být plyšová zvířátka nebo panenky, které se používají v péči o osoby s demencí. Jsou vyrobeny tak, aby vypadaly a působily jako skutečné děti nebo domácí zvířata, a mohou lidem s demencí pomoci cítit se uvolněněji a méně neklidně. Někteří lidé s demencí si mohou panenky plést se skutečnými miminky nebo domácími zvířaty, ale to nevadí. Cílem panenek není kohokoli ošálit, jsou spíše nástrojem pro poskytnutí útěchy a podpory. Lidé trpící demencí se mohou často cítit osamělí nebo izolovaní a panenky jim mohou poskytnout společnost. Držení a mazlení s panenkami může být příjemné a uklidňující, díky čemuž se osoby s demencí cítí lépe. Panenky mají potenciál zlepšit komunikaci a sociální interakci. Pečovatelé mohou pomocí panenek navázat rozhovor nebo si s nimi hrát, což může lidem s demencí pomoci cítit se více spojeni s ostatními.

Terapeutickou panenku je důležité představit člověku s demencí jemným a uctivým způsobem. Pečovatelé by měli panenku popsat a vysvětlit, k čemu se dá využít a proč ji používají. Někteří lidé s demencí mohou být z panenky zmatení nebo podezřívaví, proto buďte trpěliví. Pečovatelé by také měli přizpůsobit používání panenky konkrétním potřebám a preferencím individuální osoby s demencí. Někteří lidé mohou například panenku rádi držet v náruči, krmit a usínat s ní, zatímco jiní mohou dávat přednost tomu, aby byla panenka jenom v jejich blízkosti.

Prostřednictvím terapeutických panenek, které prokazatelně zlepšují kvalitu života lidí s demencí, lze vyvolat pozitivní emoce, poskytnout útěchu a podpořit sociální interakci a zapojení. Bylo prokázáno, že používání panenek zlepšuje sociální chování a komunikační dovednosti u osob s demencí a snižuje agitovanost, agresivitu a úzkost. Například studie (Bourgeois et al., 2002) zjistila, že používání panenek jako alternativní a doplňkové komunikační strategie u pacientů s demencí v pečovatelských domovech zvýšilo úroveň jejich zapojení do komunikace s ostatními a zlepšilo jejich komunikační schopnosti. Podobně studie (Chiang et al., 2010) na starších lidech s mírnou až středně těžkou demencí zjistila, že terapie s panenkami snížila depresi, opakující se chování a pokles kognitivních funkcí.

Obrázek z https://robots.ieee.org/robots/paro/

Panenky mohou pacientům s demencí také pomoci spojit se s jejich minulými vzpomínkami a zážitky tím, že jim poskytují vizuální a hmatovou stimulaci a také pocit známosti. Podle studie (Gibson et al., 2016) může používání panenek nemocným s demencí pomoci „oživit šťastné vzpomínky z minulosti, kdy se možná starali o dítě nebo měli blízký vztah se sourozencem“. Je však třeba mít na paměti, že používání terapeutických panenek není univerzální strategií a míra jejich účinnosti může záviset na kulturním zázemí, stadiu demence a osobních preferencích dané osoby. Využití panenek nemusí být vhodné pro všechny osoby s demencí a jejich využití by mělo být pečlivě posuzováno a sledováno, aby se zaručilo, že nezpůsobí potíže. V některých případech může používání panenek způsobit, že lidé s demencí budou více rozrušení a zmatení.

Studie (Tamury et al., 2004) sledovala vliv robotického domácího mazlíčka PARO na chování a psychické příznaky demence u obyvatel pečovatelských domů. Bylo potvrzeno, že agitovanost, osamělost a celková kvalita života obyvatel se po interakci s mazlíčkem PARO výrazně zlepšila. Používání robotických domácích mazlíčků, jako je PARO, by mohlo být pro lidi s demencí přínosnou a praktickou alternativou k tradičním formám terapie obzvláště v situacích, kdy interakce s jinými lidmi nemusí být snadno dostupná.

Reference :

Bourgeois, M., Dijkstra, K., Burgio, L., & Allen-Burge, R. (2001). Memory aids as an augmentative and alternative communication strategy for nursing home residents with dementia. Augmentative and Alternative Communication, 17(3), 196-210.

Chiang, K. J., Chu, H., Chang, H. J., Chung, M. H., Chen, C. H., Chiou, H. Y., & Chou, K. R. (2010). The effects of reminiscence therapy on psychological well‐being, depression, and loneliness among the institutionalized aged. International Journal of Geriatric Psychiatry: A journal of the psychiatry of late life and allied sciences, 25(4), 380-388.

Fernandez, R., Arthur, B., & Fleming, R. (2013). Effect of doll therapy in managing challenging behaviours in people with dementia: a systematic review protocol. JBI Evidence Synthesis, 11(9), 120-132.

Gibson, L. (2016). Doll therapy: A therapeutic means to meet past attachment needs and diminish behavioral and psychological symptoms of dementia. Journal of Gerontological Nursing, 42(6), 38-46.

Tamura, T., Yonemitsu, S., Itoh, A., Oikawa, D., Kawakami, A., Higashi, Y., … & Nakajima, K. (2004). Is an entertainment robot useful in the care of elderly people with severe dementia?. The Journals of Gerontology Series A: Biological Sciences and Medical Sciences, 59(1), M83-M85.

Vytvoření prostředí pro péči o osoby s demencí: Rozhovor s Gail Elliot

Vytvoření prostředí pro péči o osoby s demencí: Rozhovor s Gail Elliot

Hana Vacková

Demence postihuje miliony lidí na celém světě a péče o osoby s tímto onemocněním může být náročná. Gail Elliot, BASc, MA, gerontoložka a odbornice na demenci, je zakladatelkou a generální ředitelkou společnosti DementiAbility. Zaměřuje se na změnu vnímání demence tím, že prostřednictvím vzdělávání odhaluje schopnosti lidí žijících s demencí. V našem rozhovoru Gail hovoří o historii Montessori vzdělávání a o tom, jak souvisí s její prací v oblasti péče o seniory i o tom, jak lze principy Montessori a DementiAbility použít k vytvoření přístupu k péči o seniory, který je více zaměřen na člověka (person-centered care). Během rozhovoru jsme se dostaly i k tomu jak tyto přístupy řeší jedinečné potřeby osob s různými typy demence, a povídaly jsme si o výzvách, kterým čelí při zavádění metodik v péči o seniory.

Montessori vzdělávání a jeho souvislost s péčí o osoby s demencí

Gail se seznámila s konceptem Montessori pedagogiky propojené s péčí o lidi s demencí, když se setkala s Dr. Cameronem Campem, výzkumníkem a průkopníkem, který tuto cestu započal. Dr. Camp postavil svou práci na vizi Dr. Montessori, která se zaměřila na vytvoření prostředí vybízejícího k aktivizacím. Dr. Montessori pracovala s dětmi a dospělými, ale ne s lidmi s demencí. Gail’s DementiAbility Enterprises využila tento koncept „připraveného prostředí“ k zahájení výzkumu v mnoha různých oborech, které se zaměřují na stárnutí a demenci. Propojuje výzkum mozku a nemoci s různými obory, včetně ergoterapie, péče zaměřené na člověka, neuropsychologie, terapeutické rekreace, medicíny, ošetřovatelství, sociální práce a designu prostředí.

Vytváření přístupu k péči o osoby s demencí, který je více zaměřen na člověka

Když Gail poprvé pracovala s principy Montessori, zaměřovala se na zapojení osob do aktivit. Nyní se však zaměřuje na pochopení celé osobnosti a jeho prostředí. Vytvořila model nazvaný WOW Model („who, observe, what to do with it“), který je příkladem péče zaměřené na člověka. Zaměřuje se na to, kým člověk byl a stále je. Někdy se dozvíme o zvycích člověka z minulosti a zjistíme, že tyto zvyky ovlivňují chování, které pozorujeme v současnosti. Znalost „minulosti a přítomnosti“ osoby pomáhá lépe porozumět tomu, co vidí a co je třeba udělat. Je potřeba u dotyčného předcházet depresím a bolestem. Model WOW zahrnuje také zkoumání potřeb, zájmů, silných stránek a schopností. Když máme informace o osobách, o které pečujeme, je snazší pochopit jejich potřeby. Můžeme vytvořit plán, který jim pomůže být co nejspokojenější. Cílem je pomoci každému člověku žít smysluplně a s radostí v prostředí, které mu poskytne příležitosti úspěšně se zapojit do života podle jeho aktuálních schopností.

Řešení jedinečných potřeb osob s různými typy demence

DementiAbility učí lidi využívat jejich pozorování a shromažďovat co nejvíce informací. Mnoho lidí má od lékaře stanovenou obecnou diagnózu: „Demence: Nespecifikováno“. To nemusí být příliš užitečné, když se lidé chtějí dozvědět více o diagnóze, protože s každým typem demence jsou spojeny jiné rysy. DementiAbility nás učí, že musíme využívat své pozorování. Možná nikdy nebudeme přesně vědět, jaký je rozsah poškození mozku u dané osoby, ale díky sledování a shromažďování informací, si můžeme vytvořit lepší představu o jejich potřebách. Například osoba s vaskulární demencí může mít potíže s výkonnými funkcemi, jako je plánování, organizování a řešení problémů, zatímco osoba s Alzheimerovou chorobou může mít potíže s pamětí a orientací.

Problémy, kterým čelíme při zavádění metodiky Montessori v péči o seniory

Jednou z výzev, se kterou se Gail při zavádění metodik Montessori v péči o seniory potýká, je neochota ke změnám. Mnoho pečovatelů je zvyklých na přístup k péči zaměřený na plnění úkolů. Soustředí se na to, aby jejich blízký byl najezený a dostal včas léky. Může být pak náročné vystoupit ze zaběhnutých kolejí a najít energii ke změně, tedy nasměrovat pozornost na potřeby, zájmy a schopnosti blízké osoby. Gail však věří, že díky vzdělávání a školení se pečovatelé mohou naučit uplatňovat přístup Montessori a vytvořit prostředí, které umožní osobám s demencí žít smysluplně a s radostí.

Video is můžete pustit zde:

Jak zvládat úzkosti a panické ataky? Tipy nejen pro pečující.

Jak zvládat úzkosti a panické ataky? Tipy nejen pro pečující.

Hana Vacková

Péče o osobu s demencí nebo chronickým onemocněním může být nesmírně obohacující, ale také velmi stresující. Úzkost pečovatelů je běžnou zkušeností lidí, kteří pečují o své blízké, a může být náročné ji zvládnout. V tomto článku se zaměříme na příznaky úzkosti a jak může ovlivnit vaše zdraví. Přidáme také tipy a strategie, které vám pomohou úzkost zvládnout.

Co je úzkost pečujících osob?

Pečovatelská úzkost je typ úzkosti, kterou lidé zažívají, když jsou zodpovědní za péči o blízkou osobu. Tato úzkost může být způsobena řadou příčin, například obavami o zdraví osoby, o kterou pečujete, pocitem zahlcení pečovatelskými povinnostmi nebo pocitem izolace a nepodpory. Pečovatelská úzkost a zátěž může být obzvláště častá u lidí, kteří pečují o osobu s demencí, protože mohou čelit dalším výzvám, jako jsou potíže s komunikací s jejich milovanou osobou nebo zvládání náročného chování.

Účinky úzkosti na zdraví pečovatele

Pokud jste pečovatel, který zažívá úzkost, je důležité vědět, že se může negativně projevit na vašem zdraví. Výzkum ukázal, že úzkost může vést ke zhoršení kognitivních funkcí, zejména v oblastech, jako je pozornost a rychlost zpracování informací. To znamená, že pokud prožíváte úzkost, může být pro vás obtížnější vykonávat pečovatelské úkoly, což může situaci ještě více zhoršovat.

Panické a úzkostné ataky

Nároky spojené s péčí, jako je podávání léků, plánování schůzek a řešení nepředvídatelného chování, mohou způsobit, že se pečující osoby cítí přetížené a vystresované. Atak úzkosti může být vyvolán nahromaděným stresem, obavami a frustrací, zatímco záchvaty paniky mohou být vyvolány náhlými pocity strachu nebo paniky souvisejícími s pečovatelskými povinnostmi. Pečovatelé mohou během těchto záchvatů pociťovat fyzické příznaky, jako je bušení srdce, pocení a dušnost, což může péči ještě více ztížit. Je důležité, aby pečovatelé vyhledali podporu a zdroje pro zvládání stresu a úzkosti a upřednostnili vlastní péči o sebe, aby se tyto záchvaty nestaly chronickými a neovlivnily jejich celkové zdraví a pohodu.

Tipy, co při panické atace dělat:

  • Hluboké dechové cvičení: Pomáhá regulovat srdeční tep a zklidnit mysl. Nadechněte se na 4 sekundy, zadržte dech na 7 sekund a vydechněte na 8 sekund.
  • Postupná svalová relaxace: Napněte a poté uvolněte svaly od prstů na nohou až po hlavu. Soustřeďte se na pocity napětí a uvolnění.
  • Vizualizační cvičení: Představte si, že se nacházíte v uklidňujícím prostředí, například na klidné pláži nebo v lese. Soustřeďte se na pohledy, zvuky a pocity tohoto prostředí.
  • Zabývejte se sebepoznáváním a péčí o sebe sama: Cvičte, dostatečně spěte, cvičte mindfulness nebo meditaci a věnujte se činnostem, které přinášejí radost nebo uvolnění.

Zvládání paniky na veřejnosti:

  • Najděte si klidné a bezpečné místo: Koupelna, prázdná místnost nebo dokonce vyjití ven může pomoci snížit intenzitu záchvatu paniky.
  • Praktikujte hluboká dechová cvičení: Pomalu a zhluboka dýchejte, abyste zklidnili svou mysl a regulovali srdeční tep.
  • Připomínejte si, že jde o dočasnou záležitost: Záchvaty paniky nakonec pominou, a tak si připomínejte, že jde o dočasný zážitek.
  • Soustřeďte se na řešení jednoho příznaku po druhém: Místo toho, abyste byli zahlceni všemi příznaky, soustřeďte se na jejich postupné překonávání.
  • Používejte pozitivní samomluvu: Připomínejte si, že jste schopni záchvat paniky zvládnout a že děláte, co je ve vašich silách.
  • Vyhledejte podporu důvěryhodného přítele nebo člena rodiny: Mít někoho, s kým si můžete promluvit nebo kdo vám nabídne ujištění a pochopení, může být užitečné při zvládání prožívání záchvatu paniky na veřejnosti.

Úzkost a panika u osoby s demencí

Úzkost a záchvaty paniky jsou u lidí s demencí běžné a mohou být vyvolány řadou faktorů, jako jsou změny rutiny, neznámé prostředí a smyslová stimulace. Tyto prožitky mohou být pro osoby s demencí obzvláště nepříjemné, jelikož jim může činit potíže sdělit své pocity nebo pochopit, co se s nimi děje. Úzkost a záchvaty paniky se mohou projevovat řadou příznaků, jako je agitovanost, agrese a neklid. Projevem můžou být i fyzické příznaky, jako je zrychlené dýchání a srdeční tep. Pečovatelé o osoby s demencí by si měli být vědomi příznaků úzkosti a záchvatů paniky a měli by podniknout kroky, které jim pomohou tyto prožitky zvládnout.

Tipy, jak pomoc při panice osobě s demencí:

  • Všímejte si příznaků záchvatu paniky nebo úzkosti u svého blízkého, jako je zrychlené dýchání, pocení a neklid.
  • Zachovejte klid a ujistěte svého blízkého, že je v bezpečí a že jste mu k dispozici, abyste mu pomohli.
  • Mluvte jemným a uklidňujícím tónem hlasu a používejte jednoduchý a srozumitelný jazyk, abyste pomohli svému blízkému pochopit, co se děje.
  • Používejte techniky odvedení pozornosti, například mluvte o příjemných vzpomínkách nebo se věnujte uklidňující činnosti, například hlubokým dechovým cvičením.
  • Pomozte svému blízkému soustředit se na dýchání tím, že mu dáte pokyn, aby se pomalu a zhluboka nadechoval a vydechoval.
  • Povzbuďte svého blízkého, aby se věnoval fyzickým aktivitám, jako je procházka nebo lehké protahování, které pomáhají uvolnit napětí a snížit úzkost.
  • Nabídněte svému blízkému uklidňující nápoj, například bylinkový čaj nebo vodu, abyste mu pomohli zůstat hydratovaný a uklidnit jeho nervy.
  • Zvažte konzultaci s odborníkem na zdravotní péči a prozkoumejte možnosti užívání léků na zvládání úzkosti nebo záchvatů paniky vašeho blízkého.

Mohlo by Vás zajímat:

Reference:

Cooper, C., Balamurali, T. B. S., & Livingston, G. (2007). A systematic review of the prevalence and covariates of anxiety in caregivers of people with dementia. International psychogeriatrics, 19(2), 175-195.

tLi, R., Cooper, C., Bradley, J., Shulman, A., & Livingston, G. (2012). Coping strategies and psychological morbidity in family carers of people with dementia: a systematic review and meta-analysis. Journal of affective disorders, 139(1), 1-11.

Bierman, E. J. M., Comijs, H. C., Jonker, C., & Beekman, A. T. F. (2005). Effects of anxiety versus depression on cognition in later life. The American Journal of Geriatric Psychiatry, 13(8), 686-693.