Jak vznikl název a logo Nadačního fondu a Centra Seňorina

Manželé Švarcbachovi nosili v hlavě plány na podporu seniorů už před zřízením samotného Centra Seňorina. Jejich původní myšlenkou byl seniorský cohousing, jehož realizaci připravovali v Sadové ulici v Kouřimi. Už tento projekt pro vyřízení formálních záležitostí potřeboval také jméno. Manželé věděli, že název jejich organizace musí jasně odkazovat na seniory, a to jak vizuálně, tak foneticky. Přáli si, aby se současně v názvu organizace zrcadlila péče a starost. Dali hlavy dohromady a konečnou inspirací jim byla svatá Senhorinha z Basta[1], postava raných portugalských dějin se silnou symbolikou a váženým původem sahajícím ke královským kořenům. 

Jméno pečující, vzdělané abatyše s potřebami manželů souznělo a jeho jemnou úpravou se přiblížili i fonetické a vizuální blízkosti slova senior. Vznikla Seňorina. Pro první cohousingový projekt nenašli manželé dostatek investorů a nápad komunitního bydlení musel zatím do šuplíku. Jarka Švarcbachová jako profesionální koučka se však s tématem péče o seniory potkávala ve svém pracovním životě čím dál častěji. Různé typy spolupráce ji přivedly k pečujícím. S Gender Studies na projektu podpory lidí dlouhodobě evidovaných na Úřadu práce, kterým péče o blízkého v kombinaci s věkem nedovolovala vrátit se zpět do pracovního procesu. Spolupráce se zástupci velkých korporací, s nimiž Jarka jednala o benefitních systémech pro zaměstnance, které by zahrnovaly i dlouhodobou péči o nemocného člena rodiny, nakonec uvízla na děravé legislativě. Řízením osudu se stalo, že téma péče o seniory a jejich blízké si Jarka vybrala jako svoji budoucí pracovní etapu.

Když před šesti lety dostal Michal Švarbach díky své profesi architekta příležitost využít dva krásné byty v ulici Na Poříčí na Praze 1, nabízela se příležitost pustit se do podpory seniorů snáz než stomiliónovou výstavbou cohousingu. Posledním impulzem věnovat se lidem s Alzheimerovou nemocí a jejich blízkým bylo pro Jarku otevření knížky Starý král ve vyhnanství, v níž autor Arno Geiger vypráví o svém nemocném otci. Realizace rozhodnutí využít prostory v centru Prahy pro poskytování odlehčovací služby pro lidi s Alzheimerovou nemocí a jiným typem demence na sebe nenechalo dlouho čekat. Po stavebních úpravách se celá rodina podílela na vybavení nových prostor vhodným nábytkem a zařízením. Centrum Seňorina se zhmotnilo do konkrétní podoby, přejalo název dříve založené organizace a začalo vznikat také nové logo sociální služby. 

S odkazem na cílové příjemce pomoci se už při založení Seňoriny stala jejím symbolem želva. Pozitivní ikonografie želvy v celosvětovém měřítku dává těmto zvířatům až božský nádech, ve kterém se vždy zrcadlí rozvážnost, dlouhověkost, štěstí, moudrost, jistota, ochrana, pevné zdraví, stabilita a také koloběh dávání a braní. Rozpadající se krunýř želvy, který manželé pro logo zvolili, připomíná mozaiku a odkazuje na osobnost člověka, která je poskládaná ze střípků života – ze zvyků, zážitků, zkušeností, životní rozmanitosti.

V roce 2016, rok po založení Centra Seňorina, vznikl Nadační fond Seňorina. Jeho účelem je podporovat funkci Centra, informovat o jeho činnosti, vzdělávat veřejnost, snažit se o zlepšování kvality sociálních služeb v přímé péči a pomáhat pečujícím. Nadační fond vydává letáky, brožury, online návody a aktivizace, spolupořádá Alzheimer Café, kde vytváří prostředí pro setkávání pečujících s odborníky a sdílení informací o nemoci a související péči. Ujišťuje blízké nemocných, že i přes těžkosti, které nemoc přináší, nejsou na její zvládnutí sami. 

A protože zvláštní pozornost byla u želv vždy dopřávána krunýři, nepředstavovalo hledání loga pro nadační fond moc variant. Želví krunýř se stal dokonalou inspirací i pro vytvoření modrého loga fondu.

Jarka Švarcbachová, která od začátku převzala plnou odpovědnost za činnost sociální služby i nadačního fondu, je centrální postavou obou organizací. Nebojí se přiložit ruku k dílu, prezentuje veřejnosti principy dobré péče o nemocné s demencí a je po několikaletém fungování obou organizací šťastná, že se daří naplňovat nejen cíle obou společností, ale také symboliku zvoleného názvu i log. 


[1] Senhorinha se narodila pravděpodobně roku 924 do šlechtické rodiny Sousa jako Domitilla (nebo Genoveva). Otec ji po smrti manželky krátce po porodu začal nazývat malou dámou, což se stalo jejím novým jménem. Krátce po osiření byla Senhorinha svěřena do péče tety Godinhy, blahoslavené abatyše v klášteře São João de Vieira. Tam se od útlého dětství cvičila v půstech, modlitbách a poslechu Božího slova, vzdělávala se a odolávala ušlechtilým žadatelům o manželství. Po smrti tety Godinhy zaujala její místo ve vedení kláštera. Ve 36 letech přesídlila do kostela São Jorge de Basto. Za svůj život se starala o potřebné, byla velmi pracovitá a vzdělaná. Zemřela 22. dubna 982. Tento den je i dnem jejího svátku. Staré texty hovoří o četných zázracích, které jí byly přisuzovány jak za života, tak posmrtně. Svatá prý dokázala přeměnit vodu na víno, zmnožila potřebný chléb, zastavila bouři, aby usnadnila sklizeň pšenice, ukončila kvákání žab v rybníku poblíž Carrazedy, které rušilo jí a jiné jeptišky od liturgického obřadu. Zázračná je také údajná netknutost jejího těla v hrobě i mnoho let po úmrtí, ke kterému došlo ve věku 58 let. Abatyše byla vysvěcena arcibiskupem z Bragy Paio Mendesem roku 1130. Praví se, že exhumaci jejího těla byl přítomen od narození slepý muž, který za velkého vzrušení davu popsal, že cítí ruku dotýkající se jeho očí a vidí hrob svaté i ruku světícího arcibiskupa. Přibližně roku 1220 kostel v Bastu na její počest pojmenovali a její svatyně se ve 12. a 13. století stala oblíbeným poutním cílem v regionu. Mezi slavné poutníky patřil i portugalský král Sancho I., který prý díky cestě dosáhl uzdravení svého smrtelně nemocného syna a dědice Afonsa II. Voda z fontány nedaleko svatyně je rovněž považována za léčivou. V umění je svatá Senhorinha obvykle zobrazována s džbánem nebo nádobou na vodu, po boku se žábou.